Grosse Elefanten mit grossem.... Herz.

Unser erster Gamedrive-Tag in Amboseli startete mit einer Stunde Verspätung. Auch wurden wir als letzte abgeholt, was nur eines bedeuten konnte: Wir sitzen schon wieder zuhinterst im Safariauto und haben die schlechteste Aussicht. Doch so kam es nicht - Kollektivismus sei dank! Die Chinesinnen haben uns die besten Plätze überlassen, da wir bereits während der langen Fahrt am Vortag zuhinderst sitzen mussten.

Die Gamedrives im Amboseli Park waren viel ruhiger als im Masai Mara. Es gibt zwar weniger verschiedene Tiere zu sehen, jedoch hat man viel mehr Zeit, sich diese genauer anzuschauen - teilweise von ganz nah. So sassen beispielsweise viele Baboons (Affen) am Strassenrand. Bei einigen Touris sind sie sogar aufs Autodach gesprungen. Da kommen die Guides mit hartem Geschütz: Mit Spielsteinschleudern jagen sie den "wilden Biestern" hinterher.

Wir sahen auch wieder hunderte Zebras, Antilopen, Wilderbeasts, einige Hyänen und Hippos, viele verschiedene Vögel und allem voran hunderte von Elefanten in grossen Herden. Einmal liefen diese sogar direkt vor unserem Auto vorbei - unglaublich die riesigen Tiere von so nah zu betrachten. So wie die Tiere, sind natürlich ihre Extremitäten sehr gross oder anders gesagt: Die Maskulinität der Elefanten hat uns beeindruckt (siehe Foto).
Am letzten Tag durften wir sogar noch einen Geparden sowie eine Löwenfamilie mit zwei spielfreudigen Neugeborenen beobachten. Ein ganz toller Safariabschluss!

Auch das Camp war zauberhaft. Das Essen war toll, der Besitzer unglaublich nett, die Stimmung wundervoll. Der Ausblick auf den Kilimanjaro sowie die Campbesucherinnen (drei Giraffen und eine Antilope), die neugierig vorbeikommen, sind nicht zu übertreffen. Die Abende verbrachten wir am Lagerfeuer mit chinesischer Suppe (mitgebracht von den Chinesinnen unserer Gruppe) und einem Masai, der im Camp arbeitet. Nicht jeder hat die Chance mit einem Masai über den Klimawandel oder kenianische Politik zu diskutieren. Die steigenden Hitzen und die Inflation setzen allen zu. Auch fürchtet der Masai um seine Kultur. So müssen die Kinder neu alle in die Schule, wodurch sie immer stärker mit anderen Einflüssen konfrontiert sind. Und sowieso sei die Schule teuer und führe dazu, dass man nicht mehr so viele Kinder und somit auch nicht mehr so viele verschiedenen Frauen haben könne. Schon ärgerlich muss man sich nun mit einer zufrieden geben. Und Löwen töten darf man heutzutage eben auch nicht mehr. Der Masai interessierte sich ausserdem für die Schweiz - vor allem unser Klima faszinierte ihn. Er wollte wissen, in welchem Monat er denn am besten zu Besuch kommen solle. Er möchte die Reise möglichst dann antreten, wenn es am wärmsten ist. Juli oder August wäre ideal, meinten wir. Auch hat er sich gefragt, ob er sich dann eine Masai-Hütte bei uns bauen könne. Wir meinten, dass er damit sicherlich berühmt werden würde, es aber schwer sein wird, weil unsere Erde sich dafür weniger gut eignet. Das Sprechen über seinen imaginären Besuch bricht uns irgendwie das Herz. Denn eigentlich wissen wir alle drei, dass das nie möglich sein wird. Von morgens bis abends arbeiten, in der kleinen Lehmhütte übernachten und nur mit Mühe die eigene Familie ernähren können. Das wird für immer seine Realität bleiben. Auch wenn eine Reise nach Afrika sehr spannend und lehrreich ist, ist es (für uns zumindest) nicht möglich, die Ferien "blind" zu geniessen. Viel zu schwer liegt einem die Ungerechtigkeit dieser Welt auf dem Herzen. Viel zu gross sind die Unterschiede zwischen uns und den Menschen, die wir kennenlernen. Ausreden von gewissen anderen Reisenden wie "ich arbeite ja auch hart" oder "ich habe mir das jetzt auch einmal verdient" ziehen nicht. Schlussendlich wissen wir genau, dass wir einfach Glück hatten - unverdient und unfair.

_________________

Náš první den v Amboseli začal s hodinovým zpožděním. Byli jsme také vyzvednuti jako poslední, což znamenalo že budeme sedet opět vzadu v safari autě a budeme mít ten nejhorší výhled. Ale tak to nedopadlo - díky kolektivismu! Číňanky nám daly nejlepší místa, protože jsme den předtím během dlouhé jízdy museli sedět vzadu.

Projížďky v parku Amboseli byly mnohem klidnější než v Masai Mara. Jsou tam sice méně různých zvířat k vidění, ale měli jsme mnohem více času si je prohlédnout zblízka. Například u silnice sedělo mnoho opic. Některým turistům dokonce vyskočily na střechu auta. Průvodci přicházejí s těžkými zbraněmi: honí "divoké šelmy" pomocí praků.

Viděli jsme stovky zeber, antilop, divokých šelem, několik hyen a hrochů, mnoho různých ptáků a především stovky slonů ve velkých stádech. Jednou nám dokonce prošli přímo před autem - bylo neuvěřitelné vidět tato obrovská zvířata tak blízko. Stejně jako zvířata jsou samozřejmě i jejich končetiny velmi velké, nebo jinak řečeno: mužnost slonů na nás udělala dojem (podivějte se na fotky).
Poslední den jsme dokonce mohli pozorovat geparda a lví rodinu se dvěma hravými novorozenci. Skvělé zakonční safari!

Kouzelný byl také tábor. Jídlo bylo skvělé, majitel neuvěřitelně milý, atmosféra úžasná. Výhled na Kilimandžáro i na zvědavě procházející návštěvníky kempu (tři žirafy a antilopa) se nedá překonat. Večery jsme trávili u táborového ohně s čínskou polévkou (kterou přinesly Číňanky z naší skupiny) a Masajem, ktery v táboře pracuje. Ne každý má možnost diskutovat s Masajem o klimatických změnách nebo keňské politice. Rostoucí horko a inflace se dotýkají všech. Masajové se také obávají o svou kulturu. Například děti teď musí všechny chodit do školy, což znamená, že jsou stále častěji konfrontovány s jinými vlivy. A vůbec, škola je drahá a vede k tomu, že člověk už nemůže mít tolik dětí, a tedy ani tolik různých žen. Je nepříjemné, že se chlap musí spokojit jen s jednou. ;) A v dnešní době už není dovoleno zabíjet lvy. Masaj se zajímal i o Švýcarsko - fascinovalo ho zejména naše klima. Chtěl vědět, ve kterém měsíci by pro něj bylo nejlepší ho navštívit. Rád by se vydal na cestu, když je nejtepleji. Řeklk jsme mu že ideální by v tom případě byl červenec nebo srpen. Zajímalo ho také, zda by si u nás mohl postavit masajskou chýši. Odpověděli jsme mu, že by se s ní určitě proslavil, ale že by to bylo obtížné, protože naše hlína je pro ni méně vhodná.
Když mluvíme o jeho imaginární návštěvě, nějak nám to láme srdce. Protože vlastně všichni tři víme, že to nikdy nebude možné. Pracovat od rána do večera, spát v malé hliněné chatrči a jen stěží uživit vlastní rodinu. To zůstane navždy jeho realitou. I když je cesta do Afriky velmi vzrušující a poučná, není možné (alespoň pro nás) užívat si prázdniny "naslepo". Nespravedlnost tohoto světa tíží srdce. Rozdíly mezi námi a lidmi, které potkáváme, jsou příliš velké. Výmluvy některých dalších cestovatelů typu "vždit já taky tvrdě pracuju abych měl to co mám" nebo "jednou za čas si takovou cestu prostě zasloužím" neobstojí. Nakonec přesně víme, že jsme prostě měli štěstí - nezaslouženě a nespravedlivě.