Afrika oder die Antarktis?

Am ersten Tag der Wanderung hatten wir mehr Glück mit dem Wetter. Geregnet hat es aber trotzdem etwas. Gewandert sind wir vor allem durch verschiedene Dörfer, wo wir den Alltag der TansanianerInnen von ganz nah beobachten konnten: Wie sie ihre Wäsche machen, wie die Kinder in die Schule gehen, wie auf den Feldern gearbeitet wird, wie die Frauen verschiedenste Sachen auf ihrem Kopf herumtragen. Wir sahen sogar Gefängnisinsassen, die barfuss! (sie bekommen keine Schuhe) schwere Steine transportieren mussten.

Am Abend kamen wir in einer Lodge an, die ursprünglich von Deutschen geführt wurde. Wie schon so oft machten wir die Erfahrung, dass von aussen alles sehr luxuriös scheint, bei genauerem Hinsehen ist die Unterkunft jedoch etwas schäbig. So bekamen wir beispielsweise jedesmal vor dem Essen ein warmes Tuch, um unsere Hände zu waschen und unser Gepäck wurde uns aufs Zimmer getragen. Auch als wir draussen sassen, um zu lesen, kam alle 20 Minuten ein Angestellter und fragte, ob alles in Ordnung sei. Gleichzeitig war das Zimmer dafür teilweise schmutzig, das Bad schimmlig und die Installationen kurz vor dem Zusammenfallen. Draussen sah es dafür sehr schön aus, mit vielfältigen Pflanzen und verschiedenen Sitzplätzen.

Es gab bzw. gibt jedoch ein grosses Problem: Die Temperaturen fallen und fallen. Es ist teilweise um die 10 Grad in der Nacht und die Zimmer sind null isoliert (im Gegenteil es gibt überall Fenster, die sich nicht schliessen lassen) und eine Heizung oder Ähnliches gibt es natürlich nirgends. Das ist schon ziemlich hart. Als wir am Abend unseren neuen Guide getroffen haben, hat dieser uns gesagt, dass es jetzt nur noch kälter wird. An einem Ort sei mit Temperaturen von 7 Grad in der Nacht und 14 am Tag zu rechnen. Ich (Bara) habe zwar gelächelt, da ich nicht unfreundlich sein wollte aber innerlich habe ich geweint. Wenn man gerade eben gelesen hat, dass es in der Schweiz über 30 Grad warm ist und man in den SOMMERferien in AFRIKA mit drei Pullovern friert, vergeht einem die gute Laune. Dazu muss man noch sagen, dass die Duschen auf der Wanderung entweder kein warmes Wasser haben oder maximal ein Tropfen pro Sekunde. Spätestens, wenn man anfängt zu denken "Ich wäre jetzt viel lieber in der Schweiz am Arbeiten" merkt man, dass es gar nicht mehr gut ist. Die erste grosse Reisekrise ist eingetroffen. Bei Näthu war es nicht so schlimm aber auch er fand es eher ungeil und wäre lieber bereits auf Sansibar gewesen. Wir diskutierten dann, ob wir die Reise früher abbrechen sollen. Wir einigten uns darauf, die morgige Wanderung erst einmal anzutreten und dann weiterzuschauen, waren uns aber sicher, dass wir mindestens eine Nacht früher abfahren wollten. Zum Glück ist die Organisation sehr professionell und flexibel auf unsere Bedürfnisse abgestimmt. Wir können also spontan entscheiden. Fun fact: Die Leute informieren sich so gut, dass der neue Guide bereits wusste, dass er mich "anschreien" muss, damit ich etwas verstehe, da ich laut dem Hauptorganisator wirklich sehr schlecht höre. :P

Am nächsten Morgen schien Gott sei Dank die Sonne und es war gar nicht mehr so kalt. Die ganze Wanderung konnten wir im T-Shirt absolvieren. Geregnet hat es nicht. - Was für eine Erleichterung. Auch die sportliche Aktivität tat gut. Wir haben 23km und fast 1000 Höhenmeter absolviert und das in unter 6 Stunden Wanderzeit. Unser Guide war stolz auf uns aber auch sehr erschöpft, da er gemeint hat, wir seien die ersten, die den steilen Teil ohne Pause absolviert haben. Man merke, dass wir aus der Schweiz kommen. Beim letzten Aufstieg war er froh, dass Näthu und ich gemütlich plauderten und er nicht mehr sprechen musste. Gesehen haben wir wieder viel Spannendes: Affen, Chamäleons und ganz viele sehr herzliche Lokale, die sich jedesmal unglaublich fest freuten, wenn wir unsere Suaheli-Basics auspackten. Die Kinder brachen gar im Freudesschreie aus und folgten uns einen Teil der Strecke. Jedesmal wurden wir ganz genau beobachtet. Manchmal hörte man aus der Ferne jemanden "Muzungus" (Weisse) schreien. Überall winken uns Menschen zu. Nun sind wir im Homestay des Bruders des ersten Gastgebers, bei dem wir zwei Nächte verbracht haben. Die Unterkunft ist einfach (wir schlafen im Zelt in einem Häusschen und haben keinen Strom) aber die Gastgeber wiederum unglaublich herzlich. Nun trinken wir am Feuer (yes warm!) ein Bier mit unserem Guide, mit dem wir uns sehr gut verstehen und warten auf die kleinen Bushbabys (etwas zwischen Koala und Äffchen), die Abends anscheinend zu Besuch kommen, um Essen zu klauen. Der Vater des Gastgebers erzählt von seinem Leben, unser Guide übersetzt. Die Menschen sind unglaublicher herzlich und freuen sich wirklich ehrlich über unseren Besuch. Es ist schön abseits vom Tourismus eine authentische und ehrliche Seite von Tansania mitzuerleben.

Morgen wandern wir weiter und übernachten in einer ganz einfachen Unterkunft in einem Kloster. Dort werden wir keinen Empfang haben und demnach trotzt tansanianischer Sim-Karte nicht erreichbar sein.
______________________

První den wandru jsme měli větší štěstí na počasí. Ale i tak trochu pršelo. Procházeli jsme hlavně různými vesnicemi, kde jsme mohli z bezprostřední blízkosti pozorovat každodenní život Tanzanů: Jak si perou prádlo, jak chodí děti do školy, jak pracují na poli, jak ženy nosí na hlavě nejrůznější věci. Dokonce jsme viděli vězně, jak bosí (nedostávají boty) museli nosit těžké kameny.

Večer jsme dorazili do chaty, kterou původně provozovali Němci. Jako už tolikrát předtím jsme udělali zkušenost, že zvenčí vše vypadá velmi luxusně, ale při bližším pohledu je ubytování poněkud ošuntělé. Například před večeří jsme vždy dostali teplý hadr na umytí rukou a zavazadla nám byla odnesena na pokoj. I když jsme si sedli venku a četli si, každých 20 minut se nás přišel zeptat personál, jestli je vše v pořádku. Na druhý straně pokoj byl částečně špinavý, koupelna plesnivá a instalace na spadnutí. Venku to ale vypadalo velmi pěkně, s různými rostlinami a různými místy k sezení.

Byl a je tu však jeden velký problém: teploty klesají a klesají. V noci je někdy kolem 10 stupňů a pokoje mají nulovou izolaci (naopak, všude jsou okna, která se nedají zavřít) a žádné topení ani nic podobného. To je docela drsné. Když jsme se večer setkali s naším novým průvodcem, řekl nám, že teď už bude jenom větší a větší zima. Na jednom místě budou teploty kolem 7 stupňů v noci a 14 přes den. Já (Bára) jsem se usmívala, protože jsem nechtěla být nepřátelská, ale uvnitř mi bylo do pláče. Když si pět minut předtim čtu, jak ve Švýcarsku je přes 30 stupňů a ja mrznu se třemi svetry o LETNÍCH prázdninách v AFRICE, ztracím veškerou dobrou náladu. Navíc je třeba říct, že ve sprchách na túře buď není teplá voda, nebo maximálně jedna kapka za vteřinu. Nejpozději ve chvíli, kdy si začnete říkat "to bych teď raději pracovala ve Švýcarsku", si uvědomíte, že už to není vůbec dobré. Přišla první velká cestovní krize. S Näthikem to nebylo tak zlé, ale také mu to bylo dost nepříjemné a nejraději by už byl na Zanzibaru. Pak jsme se bavili o tom, jestli bychom neměli cestu předčasně přerušit a dojet jinam. Dohodli jsme se, že nejdřív začneme zítřejší túru a pak to budeme řešit dál, ale byli jsme si jistí, že chceme vyrazit alespoň o jednu noc dřív. Naštěstí je organizace velmi profesionální a flexibilní vůči našim potřebám. Můžeme se tedy rozhodnout spontánně.

Fun fact: Průvodce se navzájem informují tak dobře, že nový průvodce už věděl, že na mě musí "křičet", abych něco rozuměla, protože podle hlavního organizátora opravdu velmi špatně slyším. :P

Druhý den ráno díky bohu svítilo sluníčko a už nebyla taková zima. Celý výšlap jsme zvládli v tričku. Nepršelo. - Jaká úleva. Sportovní aktivita nám také udělala dobře. Za necelých 6 hodin chůze jsme zvládli 23 km a téměř 1000 metrů výškového rozdílu. Náš průvodce na nás byl pyšný, ale zároveň velmi vyčerpaný, protože jsme prý jako první absolvovali strmou část bez přestávky. Bylo na nás prý znát, že jsme ze Švýcarska. Při posledním výstupu byl rád, že si s Näthikem pohodlně povídáme a on už nemusí mluvit - byl vyčerpaný. Viděli jsme opět spoustu zajímavých věcí: Opice, chameleony a spoustu velmi přátelských místních obyvatel, kteří byli neuvěřitelně šťastní pokaždé, když jsme spustili naše svahilské základy. Děti dokonce propukly v radostný křik a část cesty nás následovaly. Pokaždé nás velmi bedlivě pozorovaly. Občas bylo z dálky slyšet, jak někdo křičí "Muzungus" (bílí lidé). Všude na nás lidé mávali. Nyní jsme v domě bratra prvního hostitele, u kterého jsme strávili dvě noci. Ubytování je jednoduché (spíme ve stanu v malém domku a nemáme elektřinu), ale hostitelé jsou opět velmi přátelští. Popíjíme pivo u ohně (ano, v teple!) s naším průvodcem, se kterým si velmi dobře rozumíme, a čekáme na malé křováky (něco mezi koalou a opicí), kteří zřejmě chodí večer na návštěvu krást jídlo. Otec hostitele nám vypráví o svém životě, náš průvodce překládá. Lidé jsou neuvěřitelně srdeční a z naší návštěvy mají upřímnou radost. Je příjemné poznat autentickou a upřímnou stránku Tanzanie stranou od turistického ruchu.

Zítra budeme pokračovat v túře a přenocujeme ve velmi jednoduchém ubytování v klášteře. Nebudeme tam mít signál, a proto nám nebude možné psát, přestože máme tanzanskou sim kartu.